Není pravda, že stát je špatný hospodář

Jiří Nussberger, český ekonom, publicista, napsal desítky knih, které vydal v České republice (ČR) a ve světě. Např. Budeme se bránit, v níž radí nejen ženám, jak se bránit nebezpečí, jak používat spreye, alarmy apod. Jaký má názor na hospodaření v ČR?
Jiří NUSSBERGER:
Absolvoval jsem Strojní fakultu VUT v Brně, obor ekonomika a řízení, potom VŠE
v Praze, obor zahraniční obchod, a později MBA a M.Sc. v Londýně, vyučil jsem se ještě
dodatečně puškařem, jen tak ze zájmu, a částečně studoval ještě několik dalších oborů.
Pracoval jsem ve strojírenských podnicích a v zahraničním obchodě včetně
dlouhodobého přidělení v Austrálii. Po roce 1990 jsem byl generálním ředitelem velkého
strojírenského podniku, kde se mi velmi hodily předchozí zkušenosti, protože náš
sortiment bylo nutné umístit na zahraničních trzích pro udržení zaměstnanosti. Založil
jsem společný exportní podnik v USA a poznal mnoho zemí. Viděl jsem hodně lesku, ale
také mnoho bídy a chudoby v nedůstojných slumech. Hovořím několika cizími jazyky.
Mým koníčkem je myslivost, kde jsem zkušebním komisařem všech předmětů, a
kynologie. Jsem soudním znalcem.
Jak byste charakterizoval současný stav naší ekonomiky? A dá se ještě vůbec mluvit o
českém národním hospodářství?
Bývám na rozpacích, když se hovoří o ministerstvu průmyslu, protože to ministerstvo
nic neřídí. Stát žádný průmysl nevlastní. Před rokem 1989 jsme byli průmyslovou
velmocí. Strojírenství mělo špičkovou úroveň, naše výrobky se nevyvážely jen do
východního bloku, jak tvrdí naši odpůrci, ale československé obráběcí stroje šly do
západní Evropy, Spojených států, do celého světa. A skutečnou velmocí jsme byli, pokud
šlo o investiční celky. Na relativně malý stát byl rozsah a struktura vyvážených
investičních celků impozantní. Byly to cukrovary, pivovary, rafinérie, elektrárny a další.Pracoval jsem krátkou dobu ve Zbrojovce Brno právě ve vývozu investičních celků.
Dělali jsme montovnu traktorů v Iráku, pneumatikárnu v Barmě, továrnu na propan-
butanové lahve v Nigérii... Naše podniky zahraničního obchodu měly každý své pole
působnosti, na investiční celky byl specializován například Technoexport, Škodaexport,
Strojexport a další. Ale stavěly se třeba i nemocnice na náročných trzích v bohatých
arabských zemích.
Ve srovnání s touto minulostí je současný stav tristní. Nyní jsme překladiště Evropy a
montovna Evropy. Zatímco dříve se dělaly finální výrobky, dnes jsou to z devadesáti
procent jen subdodávky. Mimo Škodu Auto, to je jediný nosný program v průmyslu, ale
i její zisk odchází mimo republiku.
Dělá se u nás jen práce ve mzdě, subdodávky. Na tom, že se dělají součástky pro
zahraniční firmy, se nedá vytvářet žádný zisk. Žádná přidaná hodnota. Odeberou je od
našich firem za nejnižší možnou cenu. Naopak investiční celky přinášely vysokou
přidanou hodnotu, protože jako součást toho celku jsme vyvezli i komponenty, které se
takto prodaly za daleko vyšší cenu, než kdyby se prodávaly samostatně.
Byl propracován určitý systém, kdy podniky zahraničního obchodu byly jakýmisi
tykadly na trzích, a své poznatky předávaly generálním ředitelstvím výrobních podniků,
které měly specializované projekční kanceláře. Ty byly schopny na klíč vyprojektovat
téměř jakýkoli investiční celek. Dnes, když mám mluvit o národním hospodářství, je mi
smutno. Je to takové paběrkování.
Podřízený, subdodavatelský charakter české ekonomiky je ovšem příčinou velmi
nízkých mezd...
Ovšem, náš subdodavatel velký prostor na mzdy nemá. Ceny vstupů – surovin, energií
apod. jsou všude přibližně stejné, konkurovat může náš výrobce leda jen nízkou cenou
práce. Ten kompletátor mu ze svého zisku popustí jen to nejnutnější.
Jaké z této situace spatřujete východisko?
Musíme si také uvědomit, že zde fungují nadnárodní monopoly, a od nás mají velice
snadný export finančních prostředků. Mělo by se nařídit, aby se ty peníze reinvestovaly
zde.
Za druhé, i stát by měl začít podnikat. Nesouhlasím s tvrzením, že stát je špatný
hospodář. Po roce 1990 se ho chopili konjunkturalisté a nešlo jim o nic jiného, než se
zmocnit státního majetku, nikoli jej spravovat. Nesouhlasil jsem s Klausem, když říkal:
Konečně ať už to někomu patří, ať se o to nemusíme starat. To byla naprosto nesprávná
filozofie.
Vezměme si například Rakousko. Největší podniky tam patří státu. Dokonce i banky
buď přímo patří státu, nebo jsou to akciové společnosti s většinovým podílem státu.
Případně jde o kampeličky s přísným dozorem státu. Tak bychom mohli pokračovat stát
od státu, dokonce i ve Švýcarsku je řada státních podniků. Když se tam soukromá firma
dostane do problémů, stát zasáhne, aby byla zachována pracovní místa.Najít řešení pro českou ekonomiku není vůbec jednoduché. A dostat ji na úroveň, jakou
jsme měli před rokem 1989, to je úkol téměř na několik generací.
Do státní správy bychom měli začít přebírat hospodaření s přírodními zdroji. Je to
zločin, když naši vodu prodává českým občanům francouzská firma. Když plyn, který
dovážíme z Ruska, nám přeprodává německá firma. S našimi surovinovými zdroji se
zacházelo velmi lehkovážně. Němci nám těží kaolin, a tak bychom mohli pokračovat.
Takže dostat pod kontrolu surovinové zdroje je základ.
Působil jsem v Austrálii, kde je velmi liberální politika. Ale zdroje surovin vždy patří
státu. Podnikatel ho má pouze propůjčený a z každé vytěžené tuny musí odvádět část
finančních prostředků. Ale i energetika je tam pod kontrolou státu, jsou limitované ceny
energií. Systém je takový, že vše, co ovlivňuje životní úroveň občana, kontroluje stát.
Voda, odpadové hospodářství nemohou být v soukromém vlastnictví, vždy patří městu
nebo státu, aby nemohly být předmětem spekulací. Tím bychom měli začít u nás.
A co podpora investic?
Systém investičních pobídek a daňových prázdnin pro zahraniční firmy je nesmysl.
Nakonec se ukázalo, že podpořené firmy okamžitě po skončení daňových prázdnin
přestěhovaly výrobu jinam a pracovníci byli opět na ulici. Pobídky měli dát našim
podnikatelům.
Pokud jde o daně, v každém případě bych zakázal jakoukoli součinnost s firmami v
daňových rájích. Zakládal jsem společnou firmu ve Spojených státech. A navrhl jsem
tamějšímu ekonomovi, že bychom také mohli k tzv. optimalizaci daní využít daňový ráj.
Řekl mi, že jakmile se v USA objeví faktura z daňového ráje, finanční úřad ji neuznává
a bez řečí ji plně zdaní. Žádné smlouvy dopravního podniku s firmami na Kajmanských
nebo Panenských ostrovech. V USA jsou takové věci zakázané. Pokud finanční úřad
něco podobného najde, udělá firmě takovou hloubkovou kontrolu, že je to pro ni téměř
likvidační.
To jsou příklady ze světa, takže není potřeba nic vynalézat, stačí se rozhlédnout, jak to
dělají jinde.
Máme ale určitá pravidla, nadiktovaná bruselskými byrokraty, a ta naopak vytvářejí
podmínky pro privatizaci snad i vzduchu k dýchání...
Neměli jsme podepisovat Lisabonskou smlouvu, upozorňovali na to i někteří pravicoví
politikové. Evropská unie – ano, ale stav před Lisabonskou smlouvou, která z nás
udělala naprosté vazaly. Kolonii Bruselu. Měli bychom hledat řešení, jak se vzepřít
těmto procesům, stejně jako to dělají Polsko, Maďarsko, částečně Slovensko. Spojit se v
rámci visegrádské čtyřky. Začít odmítat tyto diktáty. Bruselský systém je strašně
nedemokratický, protože existuje volený Evropský parlament, a Evropská komise, která
není volena, je pouze jmenována. Ale rozhoduje. Několik nevolených jedinců rozhoduje
o osudech stamilionů Evropanů. Jejich diktát by žádná česká vláda neměla přijímat.
Jak byste ohodnotil končící českou vládu a jakou byste rád měl vládu příští?Této vládě bych dal ve školním známkování 4-. Chlubit se úspěchy v době konjunktury
je falešné. A nedostatečnou bych jí dal za to, jak se podřizuje Evropské unii a
sousednímu Německu. Je to na úkor našich občanů, a to je hodně špatné. Není vidět ani
žádná snaha se tomu nějak bránit. Slovensko alespoň podalo žalobu kvůli kvótám na
přistěhovalce. Naše vláda ne. Přitom všichni vědí, že ta migrační vlna je katastrofa.
Pokud chceme žít v míru, je to potřeba řešit od začátku. Už nyní.
Opět připomenu Austrálii. Každý pátý Australan není narozen v Austrálii. Ale současná
imigrační vlna, která se také snažila dostat do Austrálie, je tam řešena naprosto striktně.
Vojenské námořnictvo hlídkuje, když potká loď s imigranty, pod namířenými kulomety
a kanóny přikážou: otočit! Ve Středozemním moři je naloží a dovezou do Itálie, místo
aby je vrátili zpátky do Afriky. Naše vláda a europoslanci – jejichž hlas není vůbec slyšet
– by měli říci těmto nárazníkovým zemím: když si je na své území vezmete, tak si to
řešte sami. My to za vás řešit nebudeme. Proč my bychom měli přijímat odpovědnost za
vaše rozhodnutí?
Bylo by možné znovu vytvořit podobný systém, jako byly podniky zahraničního
obchodu, aby se naše výrobky mohly na světovém trhu realizovat bez zprostředkovatelů
se zahraničními majiteli?
Reálné by to bylo, protože místo různých agentur, které platíme vlastně jen za
reprezentaci, by se mohl založit podnik zahraničního obchodu, vybavený profesionály.
Ti by řadě podnikatelů poskytovali zahraničně obchodní servis, ti střední a menší
nemají prostředky, aby si mohli dělat marketing na zahraničních trzích. Ani se jim
nevyplatí zaměstnat pracovníka, který by to řešil. Pro ně by to byla cesta.
Kromě toho by se měla založit státní komerční banka, která by mimo jiné poskytovala
finanční služby pro občany bez poplatků. Zase uvedu příklad z Austrálie: žádná banka
tam nesmí vybírat poplatky. Banky tam žijí z rozdílu debetní a kreditní úrokové sazby,
majitel účtu jen odvádí státu směšný poplateček asi půl dolaru. I zdravotní pojišťovny
tam musejí dát do zdravotnictví stejnou částku, jakou vyberou od pojištěnců. Na svůj
provoz si musejí vydělat investováním, ovšem jen do státem určených, nerizikových
odvětví. Ve světě existují řešení, která stačí zkopírovat.
Ale zpět k tématu. Rozhodně bychom se měli ke státním podnikům zahraničního
obchodu vrátit. Třeba v Japonsku existují. Podniky tam mají monopolní postavení na
obhospodařování určitého segmentu trhu. Funguje to, mohlo by i u nás.
Máme ale Českou exportní banku, ta by měla podnikům pomoci v přístupu na
zahraniční trhy.
To je jen berlička, která neřeší podstatu: nalézt odbyt pro určitý druh zboží. Najít trhy,
udělat marketing a pak to profesionálně obsloužit. Exportní banka pomáhá, až když už
je to všechno vyřešeno. Zajistí jen spolufinancování pro export. To se využívalo u
investičních celků, kde je bankovní podpora potřeba. Ale to už je koncovka, když už je
všechno hotové.
Když je řeč o zahraničním obchodu, jak se díváte na snahy jistých kruhů poškodit styky
s Ruskem a Čínou?Je potřeba dívat se na věci z pohledu zájmů našeho občana. Nás protiruské sankce stojí
obrovské peníze. Řada podnikatelů na tom skončila. Začal se otevírat trh, který jsme na
začátku devadesátých let neprozřetelně opustili, a tehdy dokonce byla atmosféra taková,
že kdo se snažil obchodovat s Ruskem, byl sledován a hodnocen skoro jako zrádce a
zločinec a špion. Přitom se do Ruska cpal celý svět. Je to obrovský trh. Rusové sami
říkají, že jsme hlupáci, protože jsme mohli udržet řadu fabrik vyrábějících spotřební
zboží. Byly specializované na ruský trh, oni byli na naše zboží zvyklí. Mělo tam vysokou
reputaci. Pomluvy, že kvůli Rusku nebyl tlak na zvyšování kvality, mohou být pravda,
ale nemusejí. Odbyt tam byl a naše zboží se prodávalo rovnou z kamionů. Dnes by se
výrobci museli přizpůsobit konkurenci a trendům, které tam jsou, ale nezničily by se
základy výroby. Rusko je velikánský trh a opouštět ho je sebevražedný nesmysl.
Subdodávky do Německa jej nenahradí. Do Ruska se vyvážely finální produkty, včetně
těch investičních celků, o nichž jsme hovořili na začátku. A dopady krachů firem, které
kvůli politickým rozhodnutím ztratily ruský trh, mají multiplikační efekt. Stát přichází
o daně, sociální pojištění, musí platit zdravotní pojištění...
Je to podobné, jako vytváření nálad proti Číně. Čína je dnes nejsilnější ekonomikou
světa. Všichni se tam derou. Nikdo nevykládá nesmysly o lidských právech. Já Čínu
znám poměrně dobře, byl jsem tam pracovně několikrát. Rozvoj Číny je neskutečný. Je
to samozřejmě různé podle oblastí, ale třeba jižní Čína, okolí Šanghaje, kde rostou
obrovské průmyslové komplexy a obchodní centra, je tak bouřlivý, že dnes má Šanghaj
26 milionů obyvatel. Je to největší město na planetě a životní úroveň je tam nesmírně
vysoká. Náš občan by se divil, jaké mzdy a životní úroveň tam jsou. Čínský dělník už
dávno nepracuje za hrstku rýže. Samozřejmě může nastat otázka, jak při tak vysokých
mzdách – daleko vyšších než u nás – udrží tak nízkou cenu produkce. Možná to bude
velmi vysokou intenzitou práce. Co jde na odbyt, vyrábí se ve třísměnném provozu 24
hodin denně.
Úspěchy čínského hospodářství pociťujeme i u nás – v počtu zahraničních turistů
Číňané už vedou. Kde by na to vzali?
Bohužel, i v Číně jsme po roce 1989 kvůli politickým předsudkům ztratili trhy, kam
jsme vyváželi spoustu zboží. Strojírenské výrobky, celé elektrárny a spoustu dalšího.
Jiří NUSSBERGER
Zdroj: Halonoviny.cz
Zdroj: https://docplayer.cz/121151195-Neni-pravda-ze-stat-je-spatny-hospodar.html